Zápis z debaty s vedením ze dne 27. 6. k nahlédnutí zde: https://docs.google.com/document/pub?id=1YRQbbpg4xhdtEpfBfC1sFzMjPLosuJMuMMa9ZH9ZrD8&pli=1
asociaceabsolventu@gmail.com
MANIPESTO
Prebambule
„Každý z nás čas od času bilancuje. Stejně tak i škola, tedy instituce čistě člověčí, bytostně humánní, i škola občas vypovídá o svém stavu, o své práci, o své budoucnosti a snažení, neboť je institucí veřejnou a nemůže své činy skrývat.“
PhDr. Milan Just, bývalý ředitel GOH
Jako absolventi Gymnázia v Olomouci-Hejčíně cítíme zodpovědnost subjektivně, zároveň však co nejobjektivněji zhodnotit naše několikaleté působení na této instituci, převážně na její anglické sekci. Domníváme se, že osobní pocit maturantů, potažmo absolventů této školy by měl být považován za jeden z nejdůležitějších faktorů zpětné vazby. Pokud tomu tak není, netřeba pokračovat v četbě.Doufáme, že naše hodnocení podnítí dialog a otevřenou diskuzi nejen v tělese studentském, ale i v rámci vertikální struktury sboru profesorského (v celé její šíři). Chceme zároveň vyburcovat současnou hejčínskou komunitu (ať už studenty, tak i profesory) a naznačit jí, že každý její člen má v ní svůj právoplatný hlas a místo, a tím pádem i možnost něco změnit.
Setrvačnost jménaDomníváme se, že tato škola žije převážně ze svého jména. Gymnázium Olomouc-Hejčín se veřejnosti jednoznačně prezentuje jako gymnázium elitní, neřku-li jako jedna z nejprestižnějších vzdělávacích institucí v zemi. Nutno říci, že už samotný výraz “prestižní“ s sebou nese notnou dávku elitářství (ne vždy opodstatněného - kvalitní škola rovná se především kvalitní pedagogický sbor).
Nedá se říci, že tento způsob prezentace jednoznačně koresponduje s realitou. V oficiálních prohlášeních školy se můžeme dočíst, že „škola nepodléhá pseudomodernizačním tendencím“. Nicméně pokud chce hejčínská instituce být i nadále „prestižní“, nesmí čerpat čistě ze své minulosti, ale soustředit se převážně na situaci současnou i budoucí. Navíc, o tendencích modernizačních v textu není ani zmínka. Text na čtenáře působí spíše tak, že škola lpí na své „slavné“ minulosti až do té míry, že se nehodlá jakkoli vyvíjet.
Prestiž školy se neodvíjí pouze od procenta přijatých studentů na vysoké školy, ale i od osobního pocitu a jejich celkové spokojenosti. Ano, je pravda, že „vysoká jazyková úroveň již umožnila desítkám studentů získat dlouhodobá stipendia na zahraničních středních školách“, při jejich návratu jim ovšem není umožněno vrátit se ke své třídě, a to ještě neopomíjejme všeobecný nezájem o jejich zkušenosti a celkový průběh zahraničního studia. Nejsme si zároveň vědomi toho, že by vedení školy projevovalo upřímný zájem o jiné než číselné faktory akademické úspěšnosti. Ptáme se proto, zdali je škola obecně spíše institucí pro studenty, nebo pro její vedení (případně pro zřizovatele, profesorský sbor, zaměstnance školy, rodiče).Filosofie absence a absence filosofie
Je víc než jasné, že zakládání Anglické sekce Gymnázia v Olomouci-Hejčíně bylo spojeno s intenzívní morální, materiální, personální a finanční podporou převážně britských partnerů. Díky osobnímu nasazení, odhodlání a energii jedinců spojených se vznikem této moderní vzdělávací instituce škola sklízela ovoce jejich práce. Avšak po dvaceti letech existence je dnes na škole viditelná absence nejen partnerů, ale i idejí, provázejících vznik sekce. Těžko si představit vhodnější moment (20 let od založení sekce, něco málo přes 20 let demokracie v naší zemi) pro ohlédnutí se za ideály, které stály u zrodu této instituce.
Po předání štafety a následnému exodu rodilých mluvčích začalo být britské know-how vytlačováno českým what now? V současné době jsme svědky systému, který není koherentní - snoubí se v něm prvky systému českého před- i polistopadového (memorování a konformita jsou upřednostňovány před kritickým myšlením a podporou studenta v budování vlastního názoru), stejně tak jako toho britského. Nutno podotknout, že jim to spolu příliš neklape. Jako příklad můžeme uvést přebytky původního systému anglické sekce – totiž symbióza toho nejlepšího z toho anglického i českého - který v kontextu českém postrádá logiku - například maturitní zkouška z vybraných odborných předmětů, která vychází ze systému britského, ale předchází jí systém český (výskyt esejí a analytických otázek, kterým je ve výuce věnován minimální prostor - maturujeme tedy z něčeho jiného, než čímž jsme se ve výuce zabývali). Můžeme také zmínit zastaralé britské učební materiály, nejnovější z přelomu století, většinou však ze sklonku let osmdesátých.
Anglická sekce přispívá nejen ku zlepšení angličtiny, ale paradoxně i k následnému poklesu její úrovně a zafixování chyb – samotní učitelé angličtiny většinou mají úroveň hodnou „prestižního gymnázia“, na stranu druhou, učitelé předmětů odborných, kteří mají tyto předměty vyučovat v angličtině, na to v některých případech nemají dostačující jazykové schopnosti. Odborné předměty v angličtině nám jistě mnohé daly, naučili jsme se věcem, ke kterým bychom se jinak jen obtížně dostávali. Kdyby však alespoň některé z nich byly vyučovány rodilými mluvčími, přínos by se ještě znásobil. Platí zde ještě více než jinde, že pokud chtějí studenti plně využít potenciál školy, již navštěvují, musí chtít. Studenti by měli být upozorňováni na to, že samotné absolvování anglické sekce ještě neznamená perfektní znalost angličtiny.
Aby byl systém znovu koherentní a do budoucna trvale udržitelný, musí najít společný směr a vytýčit si jasné cíle - filosofii.
Kultura či kult tura?
Pro školu jako celek je nezbytné, aby její vedení ztělesňovalo nejen její ekonomické zájmy, ale i jejího ducha, směřování, filosofii, cíle. Škola si musí stanovit priority a dbát na jejich dodržování. Zároveň by si je neměla nechávat pro sebe. Rodiče, studenti, profesoři, další zaměstnanci i zájemci o studium by je měli znát. Pokud současná struktura vedení nemá dostatek kapacity pro zvládnutí všech těchto úkolů, je nasnadě zvážit možnost její restrukturalizace. Ideální by byla přítomnost dvou vůdčích postav: jedna by měla na starost stránku ekonomickou a druhá formulaci a dodržování filozofie školy. Současnému vedení patrně nelze upřít schopnost shánět finanční prostředky, co se oněch „méně hmatatelných“ věcí týče, už si tak jistí nejsme.
Škola by se také měla snažit o to, jak zajistit zdravou atmosféru, ne atmosféru strachu a závisti, která na škole momentálně panuje. Během našeho působení jsme byli svědky nefunkčních vztahů uvnitř pedagogického sboru, z čehož nemůže pramenit nic jiného, než nefunkčnost vztahů mezi studenty a pedagogy (podvádění, plagiátorství), respektive mezi studenty samotnými. Byli jsme také svědky podkopávání autority pedagogů, a tím pádem i devalvace jejich předmětů (především těch humanitních a uměleckých). S tím souvisí také minimální podpora mimoškolních aktivit pro zainteresované studenty.
Organizace školního dne nedává prostor pro realizaci zájmů svých studentů, škola se sama chlubí tím, že se na ní „učí“. Učení podle nás však nemusí znamenat pouze počítání rovnic či memorování bitev. Nevidíme důvod, proč by se škola měla bránit integraci jiných učebních metod v praxi, vždyť i sama škola tvrdí, že má „bohatší spektrum výchovně vzdělávacích metod než Waldorfská škola, která ji inspiruje, ale neovládá“. Jaké metody to jsou, jsme během našeho angažmá nestihli zaznamenat. Nechápeme, jak si vedení GOH může dovolit tvrdit, že se inspiruje waldorfskou pedagogikou, která bere dítě/studenta jako duchovní bytost, nadanou možností všestranného vývoje. Waldorfské školy, na rozdíl od GOH, podporují individuální nadání, kreativitu a především se snaží vychovat lidi, ne dav. Když vedení školy „nekontroluje metody, ale výsledky“, zároveň také nechápeme, jak může tvrdit, že se její profesoři „nepodbízí žákům dáváním známek zadarmo“ - není toto snad také otázka učebních metod?
Je politováníhodné, že škola trvá na své akulturnosti a brání se využití jak potenciálu a talentu svých svěřenců, tak i využití svých kapacitních prostor. Jsme si jisti, že nejen studenti by ocenili, kdyby škola začala být místem, „kam se rádi vracejí“ a kde rádi setrvají i po skončení formální výuky. V té podobě, v jaké jsme školu opustili, nám připomíná spíše neosobní instituci - nezdravý organismus, kde studenti - finální produkty - nejsou vítáni. Jinými slovy, GOH dnes připomíná spíše "továrnu na vzdělání" (sám pan ředitel mluví v prezentačním videu o "vzdělávacím kolosu"), než onu "prestižní" instituci.
Příliš hlučná prázdnota
Nemocnice a školy mají ve zvyku pobyt svým svěřencům ještě víc znepříjemňovat svou naprostou nehostinností. Sterilní šedomodré chodby bez oken, jimiž se pyšní budova B, a vůbec jakákoli absence barev či světla se jednoznačně odráží na tvářích a náladách studentů a profesorů. Nějaké to barevné oživení by rozhodně nebylo na škodu a uvítali by ho zajisté i uchazeči při přijímacích zkouškách, kvůli kterým se paradoxně veškerá výzdoba musí odstraňovat. O samotných učebnách to platí dvojnásob.
Škola překypuje spoustou nevyužitých prostor – kupříkladu atrium, konce chodeb, mobiliář v areálu bývalého ovocného sadu. Studentům také chybí nějaká společenská místnost / zákoutí. Momentálně na škole nejsou místa, kde by se studenti mohli legálně shromažďovat / posadit. Vyřešení tohoto problému by zajisté ušetřilo i energii pedagogů, kteří se musí zabývat napomínáním studentů, kteří usedávají na topení, podlahu či parapety (máme na mysli něco rafinovanějšího než přemístění využívaných laviček z šaten).
Nedá se říci, že by zásada „co je nainstalováno, musí bezvadně fungovat" byla úspěšně dodržována (absence kopírovacích zařízení po dobu déle než půl roku, přetrvávající problémy s počítačovou učebnou BUM, atd.). Tvrzení „učitel má k dispozici nejmodernější zařízení (od prvotřídní počítačové sítě, přes kopírovací techniku po interaktivní tabule)“ také úplně neplatí - časté výpadky sítě, kopírovací limit, atd. Dále by stálo za to dodržovat i zásadu „co je nainstalováno, umí pedagog efektivně používat“ (viz. interaktivní tabule a Microsoft PowerPoint).
Vice o stravovacím areálu se můžete dočíst v krátké povídce v příloze Jeden den Ivana Denněšošovice.
Malý test. Amend.
Co z toho vyvodit? Má vůbec smysl udržovat projekt Anglické sekce v současné podobě, která je neefektivní a na hony vzdálená původním ideálům, které jsou s ní i přesto nadále spojovány? Pokud se má anglická sekce vrátit na výsluní, či se alespoň přiblížit té vysoké laťce, kterou nastavila prvními deseti lety své existence, potřebuje silnou podporu vedení školy, která jí jednoznačně chybí. Máme pocit, že vedení se anglickou sekcí rádo chlubí. Případný konec tohoto unikátního projektu by však patrně proběhl bez povšimnutí vedení školy. My bychom si toho všimli. Nejen škola, ale i město Olomouc a celý Olomoucký kraj, ti všichni by byli totiž nesmírně ochuzeni, kdyby sekce nemohla pokračovat.
Jistá míra reorganizace by prospěla celé škole, nejen Anglické sekci. Problémy výše zmíněné (sebestředná prezentace školy na veřejnosti, kvalifikovanost, nikoli kvalita pedagogů, nezdravá atmosféra, nemožnost komunikace mezi studenty a vedením, atd.) podle nás nejsou dobrou vizitkou pro jakoukoli instituci, tím méně pro školu, která chce být jednou z nejlepších v zemi.
Mrzí nás, že my, absolventi Anglické sekce, zveřejňujeme toto „Manipesto“ až po absolvování školy. Tato zpětná vazba je totiž ve své podstatě nevyžádaná a vzhledem k našim zkušenostem s touto institucí jsme si netroufli odhadnout, jaký dopad by naše podpisy pod tímto listem mohly mít na naše studium. Zároveň jsme v hloubi duše rádi, že tuto instituci můžeme opustit. Není to ovšem čistě důsledek naší vyspělosti či náhlé potřeby změnit prostředí, je to velice nezdravý odpor k oné mašinerii, jež nás úspěšně požírala.
„Chci odtud zmizet pryč,
někam, kde zvadlá lež nesyčí
a hrůzy prastaré neklíčí
v nářku, jenž roste, než den skrýš
za kopcem v hloubce moře najde.
chci odtud zmizet pryč,
pryč z věčného buď zdráv,
z přízraků, které vzduchem víří...“
Dylan Thomas: Chci odtud pryčMy, níže podepsaní, přebíráme veškerou zodpovědnost za názory výše uvedené. Toto Manipesto vzniklo samostatně, z našeho popudu a zároveň z naší potřeby sdílet naše pocity a zkušenosti s institucí hejčínskou. Rozhodně jsme neřekli všechno, co nám leží na srdci. Ač je pro nás absolvování Gymnázia v Olomouci - Hejčíně v jistém smyslu koncem, věříme, že právě tato zpráva bude přinejmenším začátkem konstruktivní a demokratické diskuze. Promění se slova v (hej!)činy?
Vítáme vaše připomínky, komentáře a názory. Doufáme, že se naše slova setkají s upřímným pochopením.
Web: manipesto.kvalitne.cz
e-mail: manipesto@manipesto.kvalitne.cz
Václav Hruška Hana Vacková
Anglická sekce
2005-2011V Olomouci dne 20. 6. 2011
Jeden den v životě Ivana DenněšošoviceZvoní. Ivan Denněšošovic jako starý mazák ze třídy vybíhá první, batožinu má připravenu již deset minut před koncem hodiny - ví totiž, jak na ně. Tak jako každý den sbíhá dvě patra, čerstvě umyté schody bere po čtyřech. Na závěr tvrdý dopad a dvě ostré, neboť Ivan má ostré lokte, zatáčky doprava. Vbíhá do nedýchatelného klaustrofobického krčku, vyhýbaje se odchozím hyenám. Je ale pozdě. Fronta se táhne až za horizont. Obratně mrskne svou batožinu o stěnu a šine se zařadit do vyhládlého pelotonu.
Předběhne pár nováčků, kteří bez povšimnutí rozebírají obrazovou přílohu chemické olympiády. Zároveň však Ivan napomíná přeběhnuvší z budovy C v zablácených bagančatech. Konečně je připuštěn do prostorného foyer, které je pod neustálým dohledem. Pomalu, ale jistě se blíží k čipovému terminálu. Obratně vytahuje stravovací kartu v obalu, ví totiž, že v rozích je anténa, která by neohleduplným užíváním mohla zmizet. Přikládá kartu na terminál. Ivan Denněšošovic, oběd číslo 1. To už má za sebou dvě křížení s postupující frontou. Podle našich přesných matematických kalkulací ho čeká ještě jedenáct takových, počet hodný jednoho z nejmodernějších stravovacích areálů na světě. Prahne po kvalitní stravě, nicméně musí ještě ukořistit příbor ze zásobníku umístěného rovnoběžně s táhnoucí se frontou. Snad kdyby někoho napadlo umístit ho kolmo, Ivan by se již nemusel déle zdržovat. Zařazuje se zpět do esovitě zahnutého zástupu a vyčkává oběd číslo jedna. Co se kolmosti na frontu týče, výdejní místa taky moc nepobrala, mihne se Ivanovi hlavou. Ve zbytku času se snaží letmým pohledem najít rozdíl mezi vystavenými porcemi „pod a nad 15 let“. Stále neúspěšně. Zase čočka, zaraduje se v nitru Denněšošovic. Pomyslel i na polévku, čeká ho však ještě anabáze rozohněným davem směřujícím si pro oběd číslo 2, či pro citronku. Ještě štěstí, že nefungují všechna tři výdejní místa, Ivan si ani ve své bujné fantazii nedokáže představit, kam by se ti lidé vešli. Blíží se k cíli. Odměnou mu bude vřelý pozdrav, upřímný úsměv a hustá polévka. Už se málem začal radovat, ale v tom mu to došlo. Ještě nemám pití.
Ocitá se v centru maelströmu. Prohodil si role. Znovu naráží do dvojkařů, polévkařů a pravdoláskařů. K vylití vymodlené polévky měl již blízko. Prodere se k várnicím. Odměna je vždy až příliš sladká, někdy i fosforeskuje. „Zase monzun,“ posteskne si Ivan. Teď už se jen vyhnout odcházejícímu zástupu a šup co nejdále od pověstného lovce hyen. Ivan si denně sedá až do nejzazšího rohu, tam, kam ani oko nedohlédne. Ví, že tam vždy najde volné místo. Častokrát se podivoval nad hluchými místy stravovací kapacity, ale projektovat neefektivní prostory je asi jeden z nejmodernějších architektonických postupů na světě. Ivan doklopýtá ke stolu, položí tác na stůl a provede další ze svých oblíbených pokusů: „Podaří se mi dnes vytáhnout pouze jednu židli?“ Nepodařilo se, jako ostatně vždy. Židle je beznadějně zaklesnutá do nohou židle vedlejší i do stolu. Svou vehemencí si málem polil svá moderní a dvojjazyčná skripta do fyziky. Z půlhodinové přestávky mu zbyla čtvrthodina. S tím Ivan nemá problém, stíhá to i za šest. Ignoruje nelegální hyenismus, nemá to zapotřebí, na stravovacím účtu má peněz vždycky dost. S posledním soustem kalkuluje vhodnou chvíli na vrácení svých prázdných talířů. Bere v potaz i nenadálé povětrnostní vlivy. Dělá dobře, roztržitý elév upouští tác a šošovice je rozmetána po nejbližším okolí. Chvíli setrvá na místě, ale ví, jak na ně - zleva. Dává si bacha, aby nebyl vyloučen ze stravování - nevrší nádobí. Pokládá tác na nejvyšší příčku, tam kam zakrslí adolescenti ve frontě kolem něj nemají šanci dosáhnout. A to už Ivan Denněšošovic zdrhá ven. Zvonek zazvoní. Už jenom najít svou bělobnou batožinu a úprkem na hodinu. Pro dnešek to má za sebou, ale zítra zas. Ivan Denněšošovic je součástí stravovacího procesu.